Demokratický příběh

V malé vesničce hospodaří drobný farmář Tonda. Chová slepice, krávy a pěstuje zeleninu. S těmito věcmi občas zajde na trh a prodává je v pronajatém stánku. S majitelem stánku je dohodnutý, že mu dá 5 % ze zisku jako platbu za pronájem stánku.

Tonda s těmito podmínkami dopředu souhlasil a líbí se mu, že když se mu náhodou nepodaří něco prodat, tak bude platit i menší poplatek za pronájem stánku.

Takhle to Tonda dělá několik let. Až jednou mu na pozemek přijdou ostatní lidé z vesnice se slovy, že musí do společné vesnické kasy odvádět 15 % z toho, co prodá.

Tonda toto moc nechápe, ale chce to pochopit. Zeptá se tedy. „Co z toho budu mít?“

Ostatní obyvatelé se zhrozí. „Tondo, ty prospěcháři. Ty také musíš z něčeho něco mít. Peníze půjdou do společné kasy, odkud budeme platit všechno potřebné, pro rozvoj vesnice“

Tonda přemýšlí, že to není tak špatný nápad, ale 15 % mu přijde moc. Podotýká, že by rád přispěl na renovaci cesty z jeho farmy na trh, že to stejně plánoval zaplatit sám a bude rád, když mu s tím někdo pomůže, když její část využívají i ostatní farmáři.

Na to ostatní obyvatelé vykuleně koukají. „Přeci nemůžeš přispívat na to, co chceš ty, musíš přispívat na to, co chtějí všichni!“

Tonda tedy s díky odmítne. „Promiňte, pokud nemám kontrolu nad tím, kam mé peníze jdou, tak přispívat nechci.“

Kdyby příběh takto skončil, bylo by všechno fajn. Bohužel neskončil.

Lidé z vesnice kontrují: „Tondo, o tom nerozhoduješ ty. Zítra se o tom bude hlasovat, jestli chceš rozhodnutí ovlivnit, přijď hlasovat také.“

Tonda se pousměje a praví: „Přeci nemůžete rozhodovat o mém majetku, je to moje věc. Do teď jsem nic neplatil, tak nehodlám nikomu jen tak platit pro nic za nic. Nikam nejdu.“

Ostatní mu na to říkají „Zavádíme tu demokracii. Nemusíš jít hlasovat, ale musíš se podřídit výsledku hlasování, nemůžeš říct, že ne. To by bylo nedemokratické.“

Tonda na to: „tak nejsem demokratický. Odhlasujte si, co chcete, jen mě z toho vynechte. Děkuji,“ řekl Tonda a odešel do své chaloupky.

Druhý den se konalo hlasování, o které se Tonda nezajímal. Schválilo se to, že každý člověk musí dát 15 % svého výdělku do společné pokladny.

Za dva týdny přišlo Tondovi psaní, že má napsat své příjmy za rok a odvést z nich 15 %. Tonda výzvu ignoroval, protože mu přišlo absurdní, aby se účastnil něčeho, s čím nesouhlasí.

Za měsíc za ním přišel zástup 6 lidí z vesnice vybrat peníze. Zaklepalo Tondovi na chaloupku a dožadovalo se se peněz. Řekli, že když Tonda nezná své příjmy, tak je to v pohodě. Že tomu rozumí a že zatím postačí paušální platba 10 stříbrňáků a tvářili se u toho velice velkoryse.

Tonda zakroutil hlavou a pronesl, „omlouvám se pánové, ale já si nic neobjednal, tak nic platit nebudu.“ Na to mu bylo řečeno, že si peníze od něj získají jinak.

Za týden jel Tonda na trh. K večeru, když začal zavírat, přišli k němu lidé z vesnice ptali se ho, jestli teď z dnešního prodeje odevzdá peníze do společné kasy.

Tonda řekl, že to jsou jeho peníze a nehodlá jen tak vyhazovat své těžce vydělané peníze.

„Jak chceš Tondo, když to nešlo po dobrém…“ ozvalo se ze skupiny lidí. Dva Tondu drželi a třetí si odpočítal 15 %, kterých si vzal z jeho pokladnice. Tonda byl okraden a nemohl s tím nic dělat.

„Příště, pokud nebudeš spolupracovat, tak si vezmeme víc, než těch 15 % jako pokutu. Když se Ti to nelíbí, tak se odsuď odstěhuj“ pronesl při odchodu ten, který sebral Tondovi peníze.

Tonda mohl buď přijít o svoji živnost na farmě, nebo se podřídit většině a začít platit do společného rozpočtu jen kvůli tomu, aby si jeho peníze dav násilím nevzal sám.

Tonda si musel vybrat jednu ze dvou špatných možností. Rozhodl se zůstat a podřídit se, farmu nemůže jen tak opustit, protože hledání nového místa je rizikové a přestěhovat do zimy nemusel stihnout.

Z příběhu plyne několik ponaučení:
– demokracie je násilí a ne svoboda.
– nepodílet se na demokratickém rozhodnutí nás nikterak od následků demokracie neochrání.

One thought on “Demokratický příběh

  1. Celé to začalo hrozně dávno. Když mistr Hanuš udělal pražský orloj, nejen, že nebyl jeho majetkem, ale stát ho připravil o oči, aby nemohl někde udělat další orloj. No, a jiní chytří lidé si řekli, že radši nebudou nic riskovat a budou svůj intelekt pečlivě skrývat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *