Cukr a bič

Nedávno jsem se bavil s Ondrou Kučerou. A řekl jednu zajímavou myšlenku. Že pokud někoho vzdělávám, učím metodou cukru a biče, tak potom v budoucnu, když seberu cukr nebo bič, tak motivaci nemám. Protože jediné, co člověka táhlo se zlepšovat byla právě odměna / vyhnutí se trestu.

Člověk to vidí často na fotbalistech, kteří často mají miliony skandálů. Nedodržují životosprávu, trénují jen v době, kdy musí apod. Hodně z nich chybí nějaká vnitřní motivace (a zase někteří ji mají, ale většinou je to kvůli tomu, že jejich aktuální vnitřní motivace je větší než aktuální vnější motivace).

Je to podle mě právě tím, že když cukr a bič (trenér) není nablízku, tak už není důvod, proč by vlastně měli dodržovat nějakou životosprávu. Ač jim mezi cukříkem a bičem trenér opakuje, že to dělají pro sebe, tak většinou to tak není. Nejlepšími fotbalisty jsou pak ti s největší sebedisciplínou, kterou ale bohužel cukr a bič dost omezuje.

Nicméně v případě týmových sportů si myslím, že cukr a bič je potřeba. Protože tým musí fungovat na nějakých pravidlech, aby měl nějaké výsledky a vydělával majitelům peníze a je jim už jedno, jak dopadnou po kariéře, kdy cukr a bič není. I kvůli tomu asi dopadají vysloužilí fotbalisté špatně. Nicméně tuto myšlenku tu teď rozvíjet nechci neb není smyslem článku.

Výhody cukru a biče

Pro centrální plánovače je to skvělá věc. Děti nechtějí pětky a chtějí jedničky. Pokud chcete masu za krátkou dobu něco naučit a splnit nějaké standardy, tak vlastně není lepší možnost. Naučíš se sčítat? Dostaneš jedničku (bonbon). Nenaučíš se? Dostaneš pětku (facku).

Děti nemají vůbec pocit, že se učí pro sebe, ač je jim to furt opakováno. Nicméně tímto způsobem lze dosáhnout nějakého standardu. Díky tomu se nejsnáze všechny děti naučí to samé. Pokud chceme mít všechny lidi standardizované a bez sebedisciplíny, kteří jen chtějí, aby jim někdo jiný stanovoval cíle, tak je cukr a bič super.

Cukr a bič může občas naučit člověka nějaký automatismus (i když na to spíše funguje bič), každý týden běž zalít zahradu, nebo ti něco udělám. Člověk za nějakou dobu už si z toho udělá rutinu a ani neví, proč to dělá – když třeba žádný postih nehrozí. Mimoto tohle je hrozně srandovní sledovat u dospělých, kteří si vymýšlejí věci, že něco „musí udělat“, přitom to mají jen odkoukané od svých rodičů a nic vlastně nemusí.

 

Nevýhody cukru a biče

Nejdříve cukr a bič se uplatňuje ve škole, kvůli čemuž děti nevidí smysl ve vzdělání, pak někteří lidé v méně kvalifikovaných profesí, kde zaměstnanci nevidí smysl v práci krom peněz (cukr), ve volbách si volí vládce, kteří na ně budou uplatňovat cukr a bič.

Kdo nic špatného nedělá nemusí se ničeho bát, transparentnost a podobné výkřiky, na které lidi slyší, protože vnitřně často chtějí být hodnoceni a pak pochváleni.

Dítě se učí kvůli známkám. Odeberete známky a už nemá důvod, proč se dál vzdělávat, tím se ukrutně brzdí nejenom individuální vývoj velké části dětí, ale i potenciál celé populace.

Lidi pak celý život žijí se skrytým strachem (bič) a doufají v to, že je někdo jiný ocení (cukr). Místo toho, aby byli spokojeni sami se sebou a to, co si myslí okolí je nezajímalo.

A řešení? Sebeřízené vzdělávání.

Když o tom tak přemýšlím, tak ani nevím, jestli by se měly děti chválit (a ani kritizovat). Když udělají něco, co po nich rodič chce, tak se jim má říci díky, cením si toho. Ale jestli pak tím, že je pochválíme za něco konkrétního, jestli náhodou už nebudou chtít dělat věci jenom proto, aby rodiče potěšily.

 

Co si o tom myslíte vy? Budu rád, když se vyjádříte v komentářích 🙂

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *